Diskuze

Přijďte se podívat...

Je pátek 4. října a já vyrážím do milovaných lesů nasbírat něco hub. Prý rostou ve velkém a lidé nosí nejen plné koše, ale plní i zavazadlové prostory aut. Už je nejvyšší čas si rovněž něco na dlouhé zimní období nasyslovat. Vyhýbám se historickému listnatému hvozdu a vnořuji se o několik set metrů níže do různě věkovitých smrčin. Netrvá dlouho a začínám být zklamán. Několik mladých a obrovských trsů šupinovky kostrbaté, jeden starší, ale ještě v kuchyni použitelný trs prvních václavek obecných, doslova jen několik kousků hřibů hnědých. Kde nic tu nic. Jenom tam, kde jsem nedávno našel korálovce bukového jsou další dva pěkné kousky. Plodnice vyrostly během jednoho týdne. Nesmím ještě zapomenout na nemálo muchomůrek zelených. Očkem pokukuji na známých hlívovnících po prvních plodnicích hlívy ústřičné. Kde nic tu nic.

V minulých dnech zapršelo, není zima, a tak je předpoklad, že houby stále porostou. Vždyť se stávalo, že jsem smrkové nosil ještě na Štědrý večer. Do doby než doma začaly ženské křičet ať už nic nenosím. Smutný je ale pohled do studánek, na prameniště, kaliště. Nikde ani kapka vody. Dokonce u tří studen z roury nic neteče. A to už je co říci. Bývávaly tady podmáčená místa, na kterých kopečky, kopce, zeminy. Nikdo do té vody nechodil, a tak pouze znalí věděli, že tam pod břízami rostly stovky kozáků, křemenáčů, ale i hřibů smrkových. Stačilo vstoupit do rajské zahrady a za okamžik byl plný bramborák. To bývávaly zlaté houbařské časy. Ale co Lesy neudělaly! Vykopaly strouhy a všechnu vodu odvedly a dokonce zlikvidovaly i březiny. Důvodem byla další výsadba smrkových monokultur. A dnes ty škarpy budou zvavážet a snažit se opět vrátit do lesů vodu. To už se jim asi bohužel nepodaří.

Dávám se po lesní asfaltce do civilizace. To pivko v hospůdce, v kouzelné vesničce české, nebude zrovna příjemné. Bude hodně hořké. V košíku, který přichycen na maskovaném batůžku, nemám ani jednu plodnici. Moc se stydím, ale co jeden nadělá. Když přicházím na křižovatku lesních cest, kde turistické posezení, tak vidím jak proti na kole jede postarší ženská. Vepředu na nosiči koš, vzadu koš, na řídítkách dva koše a ještě na zádech má malou nůši. Potutelně se usmívám a volám: "na houby, na houby. Opravdu si myslíte že něco najdete?" Děvče se usmálo řika: "samozřejmě...!. Na první pohled bylo ale zřejmé že je to zdatná houbařka.

Usedám, unaven po mnoha hodinách se opírám zády o prohnilý stůl a vytahuju svačinu. Přichází postarší muž (83). V ruce ještě menší košíček než měla Karkulka a v něm malá houbová nadílka. Nic moc. Spíše nic než moc. V koutku srdéčka jsem nadšen. Byla by to katastrofa kdyby tomu bylo opačně. Dáváme řeč. Ukazuje se, že zarostlý chlap pracoval po celý život na různých lesnických funkcích. Povídáme a většinou nadáváme jak to v posledních letech v lesích vypadá. Ale co naděláme. Taková je dnešní doba, kdy se kácí i v pralesech daleko od nás a to i za pomoci velkoohňů. A nejinak tomu není ani u nás a do toho ještě kůrovec a globální oteplování.

Netrvá dlouho a přicházejí dva mužský a dvě ženský. Každý chlap má v každé ruce obrovskou nádobu z plastu ve které se dodávají barvy na fasády. Jeden má samé smrkové hřiby, praváky, druhý zase samé hřiby hnědé, suchohřiby. Doma je čeká nemalá makačka. Co k tomu ještě dodat. Narazili na bohovská místa. Říkám si, že asi vlezli do smrčí. Tedy tam kam já tak nerad lezu. Příště se budu muset polepšit.

Sedíme v hospodě a já dávám k dobru ten příběh s tou ženskou houbařkou. Hospodská dodává, že ta je všude v okolí známá jako holka, která houby umí. Ve velkém je dodává do restaurací a podobných podniků. Prý se docela slušně vydělává. Holt kdo umí ten umí. A kdo holt neumí, tak jako já, tak jenom čumí a je mu moc smutno.... Ale já se nedám a příště se polepším.

Jidáši