Klíště O druhu

Klíšťata (Ixodoidea) patří jako druh mezi bezobratlé -> členovce -> pavoukovce -> roztoče.

Mají 8 nohou a tmavé (černé až hnědočervené) zabarvení.

Mají výjimečné schopnosti v přenášení choroboplodných zárodků. V počtu přenášených patogenů od virů přes bakterie až po prvoky nemají konkurenci a předčí i komáry (i když počtem přenášených člověku nebezpečných nemocí jsou až za nimi).

Přenášejí dvě nebezpečné nemoci - klíšťovou encefalitidu (zánět mozkových blan), která je virového původu a lymeskou borreliózu, jejíž původcem je bakterie Borrelia burgdorferi.

I když na člověku může parazitovat více druhů klíšťat, zmíněné nemoci přenáší téměř výlučně naše nejhojnější klíště - klíště obecné (Ixodes ricinus).

Výskyt

Klíště obecné se vyskytuje ve smíšených a listnatých lesích do nadmořské výšky 600 metrů a pohybuje se v porostech do výšky asi 1 m (nejčastěji ale tak do 50 cm) nad zemí. Najdeme je zejména ve vlhkých lesích s bohatým keřovým i bylinným podrostem. Typickými místy výskytu jsou teplé křovinaté okraje lesů, paseky, keříky na okrajích lesních cest, vysoká tráva a kapradí.

Klíšťata vyžadují vlhko a nesnášejí suché horké počasí.

Největší množství klíšťat je proto v období od začátku května až do prvních opravdu horkých dní a potom podle počasí znovu od srpna až do začátku října. Nejaktivnější bývají v srpnu.

Klíště a krev

Základní otázkou existence klíšťat je najít vhodnou oběť, které by mohli sát krev. Nacucané klíště mnohonásobně zvětší objem svého těla, z milimetrového plochého disku sa může stát koule s průměrem téměř centimetrovým, jež se sotva dokáže pohybovat. Skutečný objem krve, kterou klíště vysálo je ve skutečnosti ještě větší, neboť krev neustále zahušťuje a přebytečnou vodu vylučuje zpět do těla hostitele.

Vysát ale z oběti tolik krve vyžaduje hodně času. A tady je základní rozdíl mezi klíšťaty a jinými parazity. Zatímco komár saje maximálně několik minut, klíště saje dni (i týdny).

Proč to nesvědí?

Riziko odhalení musí klíště zredukovat co nejvíce, protože kdyby ranka svědila nebo bolela, hostitel by malého upíra velmi rychle odhalil.
Po celou dobu sání má klíště svoje důmyslné ústní ústrojí (hypostom) ponořené hluboko v kůži hostitele. Z ranky nejen sají krev, ale zároveň do ní vypouštějí svoje sliny.

Prvním obranným krokem organismu při každém poranění je rychlé srážení krve a uzavírání poraněných krevních kapilár. Tyto děje začínají už v několika vteřinách po poranění. Složitějším způsobem obrany jsou potom reakce imunitního systému. Klíšťata si však na každou z obranných reakcí napadeného organismu vyvinuli protizbraň.

Aby krev proudila do ranky po celou dobu sání, klíštata vypouštějí ve svých slinách látky, které zabraňují srážení krve a tzv. vazodilatační aktivitou brání stáhnutí a uzavření krevních kapilár. Díky tomu se ranka nezanítí, nebolí a nesvědí. Buňky oběti sice (jako i v jiných případech) produkují histamin (který je za svědění zodpovědný), ale klíště si s ním umí poradit. Ve slinách sajícího klíštěte je totiž látka (bílkovina), která dokáže vázat volný histamin a tak "utajovat" přítomnost klíštěte.

Sliny obsahují i látky, které jakoby říkaly imunitnímu systému hostitele: "Tady je všechno v nejlepším pořádku..." Odpověď imunitního systému potom nepřichází - ani okamžitá, ani dlouhodobější v podobě tvorby protilátek. Klíšťatům jde přece o to, aby napadený živočich mohl být úspěšně napaden i v budoucnu a to další generací klíšťat.

Vývoj klíšťat

Klíšťata jsou při hledání vhodného hostitele závislá na štěstí, a to hned třikrát během svého života. Potrava na ně nečeká, ale běhá, létá a pohybuje se okolo nich. Pokud se klíště zachytí a přisaje se, jsou tyto okamžiky zároveň i milníky v koloběhu patogenních zárodků, které klíště přenáší.

První stadium života klíštěte je larva, která je velmi drobná a má šest nohou. Sotva se vylíhne, leze v (po) zemi, vyšplhá se na stébla trávy či rostliny, aby tu počkala na okamžik, kdy se o ně otře savec či pták. Přední doširoka roztáhnuté končetiny jsou připravené nepromarnit téměř určitě neopakovatelný zlomek vteřiny. Aby mohla larva pokračovat ve vývoji, potřebuje však nevyhnutelně krev. Podaří se to přibližně každé desáté ze všech vylíhnutých larev. Úplně nacucaná larva, teď už velikosti špendlíkové hlavičky, se z kůže uvolní, odpadne a zaleze na několik týdnů do úkrytu.

Druhé stadium života klíštěte je osminohá nymfa, v kterou se proměnila larva po týdnech v úkrytu. Ta má před sebou ten samý nelehký úkol - najít hostitele a přisát se na něj. Riziko neúspěchu je velmi veliké - a tak se některé druhy klíšťat specializovali jen na malý okruh hostitelů či dokonce na jeden druh. Žijí přímo v jejich hnízdě, noře či dutině stromu a šance, že se dostanou k životně důžité krvi je díky tomu neporovnatelně větší. Ještě efektivnější řešení mají některé druhy klíšťat z teplých krajů, které když už jednou hostitele našli, neopouští ho a zůstávají celý vývoj na něm. Tyto druhy klíšťat však hrají celkem bezvýznamou úlohu při přenosu nakažlivých nemocí.
Zůstaňme ale u klíštěte obecného. Nymfa, které měla štěstí a našla svého hostitele, se nacucá a zaleze opět do úkrytu, aby tu přečkala období, které jí přivede až do dospělosti.

Třetí stadium života klíštěte jsou vylíhnuté samičky a samečci. Opět se budou snažit najít hostitele a mají to o to těžší, že se na něj musí dostat v páru, protože hostitel je zároveň místo, kde se spolu páří.

Jedině oplodněná samička se nacucá krve do syta a bude úspěšně klást oplodněná vajíčka, základ další generace klíšťat. Neoplodněné samičky také sají krev a čekají, zda se přeci jen neobjeví sameček. S množstvím získané krve přímo souvisí počet nakladených vajíček (bývají jich stovky až tisíce). Velké množství vajíček zaručuje, že alespoň některým klíšťatům se podaří úspešně ukončit celý vývoj a udržet rod.

Oběti klíšťat

Každý druh klíšťat má vymezený okruh hostitelů. Některé druhy parazitují na plazech, jiné na hlodavcích, další na netopýrech a jiné na ptácích. Výjimkou je klíště obecné, které má okruh hostitelů velmi široký.

Larvy klíštěte obecného nejčastěji napadají lesní hlodavce, nymfy hlodavce, ptáky a větší savce, dospělá klíšťata napadají nejčastěji velká domácí a lesní zvířata.

Jak klíšťata přenášejí nemoci

Jak je již psáno výše, klíště musí při sání krve bojovat s obrannými reakcemi hostitele. Jedné osamocené larvě či nymfě se to daří jen těžko. Možná právě toto je důvod, proč klíšťata sají ve skupinkách, které čítají desítky až stovky jedinců. To se stává například na drobných lesních myškách, kterým nejčastěji napadnou uši.

Na těchto skupinkách je zajímavé, že nymf je na nich v poměru k larvám mnohem méně. Podle statistik bylo zjištěno, že téměř každá nymfa parazitovala s velkým počtem larev (průměrně s dvaceti). Takové kontakty mezi larvami a nymfami velmi efektivně pomáhají šířit přenášené nákazy. Infekce se přenáší z vyššího vývojového stadia, z nymf na larvy. Z infikovaných larev sa potom vylíhnou infekční nymfy a z nich potom infekční dospělí jedinci.

Společné sání ve velkých skupinách vysvětluje, proč jsou klíšťata tak úspěšní přenašeči nemocí. Když se už jednou například virus klíšťové encefalitidy do klíštěte dostane, je v prostředí, kde se mu velmi dobře daří. Rozmnožuje se, dostává se do dalšího vývojového stadia a také do jeho slinných žláz. Odtud už je jen krok k nové infekci.

Na člověka se přichytí jen nepatrný zlomek všech klíšťat a dá se říci, že se vlastně přichytí náhodou a omylem. Stejným omylem přírody je i vážné onemocnění člověka. Přirození hostitelé klíšťat netrpí chorobnými příznaky a jejich buňky jsou pro virus, stejně jako buňky klíšťat, přátelským prostředím.

Jakkoli je např. virus encefalitidy v těle klíštěte úspěšný, do další generace se přes nakladená vajíčka dostane jen velmi výjimečně. Aby si zachoval svojí existenci, musí nainfikovat další klíšťata. Aby dosáhl tohoto cíle, nezbývá mu, než použít hostitelské zvíře jako zdroj přenášené infekce. Musí se v něm rozmnožit natolik, aby se infekce přenesla na další klíšťata. Neznamená to ale, že infikované zvíře musí onemocnět nebo dokonce zemřít. Pro úspěšný koloběh viru není vůbec potřebná infekce celého organismu, stačí infekce kůže na místě sání klíšťat.